Doudleban v roce 1958
     Ačkoliv šedesátku bereme obvykle jako rozhraní mezi aktivním životem a odchodem do důchodu, mnozí Iidé v stáří bývají na vrcholu svých sil. Což teprve takové společenství, jaké představují spolky a soubory, jimž desetiletí přidávají na zralosti.
     Letos je tomu šest desítek let, co se ve starobylé vesnici dávných Doudlebanů zachtělo mladým tancovat. Kdo by ve dvaceti netoužil po muzice a pohybu. Před šedesáti roky však se psal rok 1943, druhá světová válka byla za polovinou a s německým wehrmachtem, byť pořád urputně bojujícím, to šlo z kopce. Divadla zatím hrála a kina promítala, avšak taneční sály zely prázdnotou. Nebylo dovoleno se veselit a dávat najevo radost, kterou nacističtí okupanti považovali za provokativní souhlas s úspěchy spojeneckých vojsk.

Za rejdováky i polka
     Doudlebská omladina, jako chasa v každé vesnici, však našla bezpečné místo pro písničky a tancování a objevila, jak obejít naprosto striktní zákaz a tvrdě stíhané jeho nedodržování. V Homolích potrestalo gestapo i samotné soukmenovce, o nichž se doslechlo, že si při harmonice skočili na mlatě jednoho statku. Doudlebští požádali o povolení založit v obci folklorní soubor. Protektorátní úřady neshledaly na tom nic závadného, a tak skupina nadšenců mohla vyjít z nebezpečné ilegality a pod záminkou nácviku starých písní a tanců se veřejně oddávat zábavě, která nejvíc přísluší právě mladým. Dá rozum, že deset párů, které tvořily základ souboru, celé večery netočily jen rejdováky, třasáky a dupáky.

Letos opět i dožínky

Doudleban na zájezdu za krajany v Chorvatsku
Poprvé se Doudlebáci představili na veřejnosti ve čtyřiačtyřicátém roce na zahájení žní na Řípu a od té doby uspořádali tolik představení, že je sotva někdo spočítá. Jen loni jich absolvovali čtyřiadvacet. Na národopisných slavnostech, jako na dudáckém festivalu ve Strakonicích, na setkání v Kovářově, ale také na svatováclavském posvícení na našem velvyslanectví ve Vídni a ovšem až ve více než patnáct set kilometrů vzdáleném francouzském městečku Pacé, u příležitosti mezinárodního basketbalového turnaje, kde obstarávali kulturní program.
Na rozdíl od podobných souborů, pěstujících rovněž lidové písně a tance,Doudleban zachovává ráz původního folkloru tak, jak jej prezentovali jejich předchůdci, kteří těžili z odkazu minulých generací.

     "S ohledem na pódiové předvedení přirozeně leccos také upravujeme. Proto vlastně vystupujeme, abychom divákům představili naši lidovou kulturu," říká vedoucí Mirka Dürnfelderová." V zásadě však setrváváme u klenotnicového charakteru. Tradiční bude i letošní masopust. Setkání růžičkové a slaměné koledy chystáme na neděli 2. března a těšíme se i na dožínky, když nám je loni velká voda odnesla."

Pozvánka na výroční setkání
     Jubileum souboru by mělo proběhnout v sobotu 14. června spíše v komorním rázu jako setkání lidí, kteří souborem prošli a mají k němu vztah. Kdyby se měli sejít všichni, nebylo by v doudlebské hospodě k hnutí. Vystřídaly se v něm čtyři generace, a to je ně jakých tanečníků, zpěváků a muzikantů. Ne o všech však mají současní Doudlebáci přehled, z archivních fotografií se nedají všichni poznat, a proto prostřednictvím našich listů vzkazují všem, jimž byl Doudleban milý a rádi by se sešli s kamarády, aby se přihlásili do Doudleb k účasti na červnové setkání.